III. Dotknout se světla

27. února 2011 v 15:05 | III. |  Verba volant, scripta manet
Tma. Nic jiného jsem neviděla. Jen tmu. Nechtěla jsem otevřít oči. Bála jsem se, protože jsem věděla, že to nepomůže. Ať udělám cokoliv, tak to nepomůže. Tolik jsem si přála, aby se stalo něco, co by to dokázalo změnit, ale nebyla žádná šance. Zhluboka jsem se nadechla a odlepila víčka od sebe. Jaké by to asi bylo, kdyby se mé přání splnilo?
"Co tu děláš?" ozval se neznámý hlas. Byl tak pět metrů ode mě a přibližoval se. Slyšela jsem jeho kroky. Ano. Byl to muž. To jsem poznala. A podle zvuku a hloubky jeho hlasu mu nemohlo být víc jak třicet. K bližšímu údaji jsem se ale dostat nedokázala.


"Stojím," odvětila jsem klidně. Mezi prsty jsem cítila zrníčka písku. Příjemně mě chladil. Byl to úžasný pocit. Pocit, který jsem tolik milovala, stejně jako celé tohle místo. Písečná pláž provoněná solí a příjemný chladný vánek, který mi zrovna teď čechral vlasy. Stejně jako pokaždé, když jsem sem přišla.
"Víš, kolik je hodin?" zeptal se mě, když přišel blíž. Pousmála jsem se.
"To opravdu nevím," zavrtěla jsem hlavou. Nechápala jsem, proč se stará, že tu jsem, ale bylo mi to celkem jedno. Je to jeho věc. Odhrnula jsem si vlasy z čela.
"Hodně," odpověděl. "Neměla bys tu být. Vyskytuje se tu spousta podivných individuí," nadhodil. "Doufám, že nemáš v plánu jít plavat?" ozval se znovu.
"Třeba ty?" nadhodila jsem. "Neboj, jít do vody nehodlám," nadechla jsem se a zaposlouchala se do šumění vln.
"Hodláš se na mě alespoň podívat?" položil další otázku.
"Myslím, že ne," odvětila jsem hlavu stále otočenou čelem k vodě. Vykročila jsem proti moři a na tváři se mi objevil nepatrný úsměv.
"Říkalas, že nejdeš plavat," chytil mě za paži. Prudce jsem se otočila a vytrhla se mu.
"Vždyť nejdu," odsekla jsem.
"Kam se to koukáš?" nechápal. Zamračila jsem se, zavrtěla hlavou a vykročila pryč opačným směrem, než jsem doteď stála. Nechápal to? Nepoznal to? Je natvrdlej, opilej a nebo jenom nevšímavej? Docela mě to zajímalo. Kráčela jsem pískem směrem k místnímu nejpříjemnějšímu plážovému baru. Znala jsem tam dost lidí. A hlavně tam teda dost lidí znalo mě. Slyšela jsem, že po chvilce vyběhl za mnou. Přidala jsem do kroku. Věděla jsem, že mi nechce ublížit. Necítila jsem z něj žádné negativní vibrace, ale naštval mě. Zastavila jsem se, ošila jsem se, jak mi mráz přeběhl po zádech a povzdechla si.
"Juls," ozval se José. Jeden z barmanů v onom podniku, který sice nevím, jak se jmenuje oficiálně, ale všichni mu říkají Banana bar. To proto, že jeho majitel se jmenuje Joe Banana. Což je podle mě teda dost blbý jméno, ale on za něj nejspíš nemůže.
"Ahoj," natáhla jsem k němu ruku a on mě za ní chytil.
"Sleduje tě nějakej řízek," řekl jen tak mimochodem.
"Jo? A jak vypadá?" zeptala jsem se ho.
"Středně vysokej, krátký hnědý vlasy, nos jak okurka a má po celym obličeji příšerný, ale příšerný -," začal, ale praštila jsem ho, aby toho nechal. "Ne, vážně. Vypadá nějak zmateně," poznamenal a já nahmatala zábradlí od schůdků, které vedly na venkovní terasu baru.
"To je možný," konstatovala jsem a zavadila jsem o jednu z židlí, až jsem jí málem porazila.
"Pozor," chytil mě José a zasmál se.
"Promiň no, víš, že jsem ve tmě trochu dezorientovaná," nadhodila jsem. Často je psané v knížkách, že si hrdinka živě představila, jak někdo jiný protočil oči. Já jsem tohle říct nemohla, ale byla jsem přesvědčená o tom, že to byla přesně ta reakce, která po mé poznámce následovala.
"Myslím, že ti nedá pokoj, nejspíš jsi ho uchvátila," prohodil znovu. Zastavila jsem se a čekala, až mě onen dotyčný dožene. Mohla jsem přece doufat, že se dneska stane něco mimořádného ne? Můj život to sice nezmění, ale radost by mi to udělat mohlo. Poznat dalšího člověka. Třeba dokonce i kluka, kterej by nebyl zadanej. "Ale uvědomuješ si doufám, že láskou tvého života jsem já?" ozval se José.
"Já si to uvědomuju, ale Esperanza s tím asi moc souhlasit nebude, až jí to povíš," odvětila jsem s ironií v hlase a usmála se. Nebo jsem se o to alespoň pokusila. Vzhledem k tomu, že neměl žádné další 'trefné' poznámky, nejspíš se mi to podařilo.
"Promiň, jestli sem něco řek nebo udělal, jen jsem zkrátka chtěl navázat konverzaci," ozval se ten kluk. Předpokládala jsem, že je tak přibližně v mé věkové kategorii, když ho José nenazval starcem. Nedokázala jsem to moc dobře posoudit. Otočila jsem se, ale hlavu jsem stejně nechala sklopenou. "Viděl jsem tě včera na trhu," začal. "Ty mně nejspíš ne…," prohlásil naprosto nevinně. Pořád mu to nedošlo. Každýmu normálnímu člověku už by bylo všechno úplně jasný, ale jemu ne.
"Nejspíš," odvětila jsem a pokrčila rameny. Další pro mě nepochopitelná reakce, ale naučila jsem se jí dělat relativně často. Slyšela jsem, jak se za barem baví José s jedním z dalších číšníků. Měla jsem dobrý sluch. Až moc dobrý. O některých věcech by člověk radši nevěděl a přesto je slyší. Natáhla jsem k němu pravačku a čekala, že mi jí stiskne. Udělal to.
"Jsem Patrick," řekl. "Podíváš se už na mě, nebo ne?" zeptal se a já jsem z jeho hlasu skoro dokázala rozeznat, že se při těch slovech usmívá. Zněl pobaveně. Nahrnuly se mi slzy do očí, ale dokázala jsem je potlačit, když jsem zvedla hlavu. Pustila jsem jeho ruku a znovu se otočila na patě.
"Juls," pronesla jsem. "A to asi těžko," odvětila jsem a vykročila od něj váhavě pryč. Doufala jsem, že můj odchod nebude provázen nějakým excesem, jakým by mohl být třeba pád, srážka a nebo ostatně obojí. Zastavila jsem se a zaposlouchala.
"Juls?" ozval se znovu José.
"To je dobrý, znám to tu nazpaměť," odpověděla jsem klidně a zamířila přímo k místu, kde jsem si byla jistá, že je klavír. Někdo se odšoupl od stolu. Nečekala jsem to. Zakopla jsem a spadla na zem. "Au, do háje," zaklela jsem a hledala jsem něco, o co bych se mohla opřít.
"Jsi v pohodě?" doběhl ke mně Patrick a pomohl mi vstát. Jak se mě dotknul znovu, to, jak projevil zájem… cítila jsem záchvěv něčeho, co jsem neznala. Koutky se mi roztáhly do úsměvu.
"Nic mi není," řekla jsem a pevně se ho chytla. "Jen nečekaná srážka," zamumlala jsem, vymotala se z jeho sevření a začala klopýtat dál k hudebnímu nástroji, který byl pro mě srdcovou záležitostí. Když jsem hrála, cítila jsem se být někým jiným. Cítila jsem se šťastná. Necítila jsem se tak sama, tak ztracená ve svém světě, ze kterého nemůžu utéct. Ten pocit, který se objevil, když mi Patrick pomohl vstát jsem ještě nikdy dřív necítila. Měla jsem v tu chvíli pocit, jako bych se dotkla světla. Jako bych se na okamžik, na malý, nepatrný okamžik, dokázala vynořit z té temnoty, která mě obklopovala.
Dosedla jsem na klavírní židli a zahrála pár tónů, abych se dostala na A1. Povzdechla jsem si a utřela si slzu, kterou se mi přece jen nepodařilo zastavit.
"Jak dlouho je slepá?" zeptal se Patrick. Slyšela jsem ho. Ještě jsem nezačala hrát.
"Celý život," odvětil José. Zavřela jsem oči a plně jsem se soustředila na to, co vím díky ostatním smyslům, které mě nezradily. Proč bych musela žít celý svůj život v temnotě? To, že jsem slepá neznamená, že nemůžu být šťastná. To, že jsem slepá neznamená, že nevnímám svět kolem sebe. Vnímám ho… a moc dobře… Jen trochu jinak, než ostatní. Otočila jsem se a zahleděla se svýma slepýma očima do míst, kde stáli. Byla jsem si naprosto jistá, že tam skutečně byli. Viděla jsem je. Oba dva. Přímo před sebou. Stáli tam a usmívali se. Usmívali se na mě a nad hlavami jim svítili lampiony, kterých bych se mohla klidně dotknout, kdybych chtěla. Dotknout se světla. Věděla jsem, že je to jen má představa. Že je možná všechno úplně jinak. Ale byla jsem schopná je vidět. Jen ve své hlavě. Tak, jak si je můj mozek představil díky tomu, co jsem cítila, co jsem slyšela…
Život bez zraku přece neznamená život bez naděje. A kdo tvrdí opak, je blázen… a nebo nemá na světě nic, pro co žít. Ale to já mám. I když ty věci, pro které stojí za to dýchat nevidím, vím že tu jsou… a že tu také vždycky budou. Snění ani víra mi zrak nedají, ale třeba se jednou něco změní. Třeba se najde nějaký způsob, jak slepému vrátit schopnost vidět. A do té doby? Do té doby vím, že nejsem sama… a tak nemá cenu být nešťastná.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama