II. Nech mě jít

28. listopadu 2010 v 17:17 | II. |  Verba volant, scripta manet

22
Nikdy bych neřekl, že se toho tolik stane po té, co mi šéf zavolal. Vypadalo to jako normální další případ. Samozřejmě každý je něčím jedinečný. Šlo o sérii několika náhlých úmrtí. Důvodem byly drogy. To je to první, na co se dělají testy, když zemře nějaký mladý člověk bez viditelného zranění. Drogy jsou obecně velkej problém. A objevuje se bohužel čím dál častěji. Přesto jsem se domníval, že tenhle bude podobný, jako všechny ostatní. Ale mýlil jsem se. Bohužel…
Šlo o zbrusu nový případ. Vlastně jeden z nejvážnějších, jaký jsem kdy za svou službu dostal. Nebyl jsem tu zase tak dlouho. To spíš můj parťák Pete. Bylo to hodně drsné. Pět nečekaných úmrtí mladých lidí, bez viditelného zranění. Nebyla to ale náhoda. V té droze byla příměs, která ty lidi zabila. Nešlo jen o pár dětí, které to prostě přehnaly. Na stole mi ležela otevřená složka s fotkami obětí a my zkrátka museli začít. Pokud to tam míchali schválně, jde o úmyslnou vraždu. A to je zlé. Mohlo jít o výjimečně špatnou dávku, ale pokud ne… Může to schytat spousta dalších nevinných lidí. Ti mrtví byli zdraví, mladí… většina z nich dokonce nebyla ve styku s drogami nijak dlouho. Nejeli v tom natvrdo. Proto jsme vyrazili tam, kde našli poslední oběť, i když mě Pete varoval, že to nebude vůbec pěkný pohled.



Měl pravdu. Tohle místo bylo strašné. Všude bordel, nikde nikdo, nebo aspoň nikdo normální… a my šli stále hloub a hloub na místo, kde našli poslední oběť. Rozhlížel jsem se kolem, jestli neuvidím něco podezřelého. Místo toho jsem spatřil něco povědomého.
Na zemi seděla holka, která naprosto ignorovala svoje okolí. Mohlo jí být tak devatenáct. Do podobných zapadlých uliček moc lidí nechodí, proto si jí taky nikdo nevšímal. Ti, co se tu náhodou objevili, na tom byli buď podobně a nebo to byli bezdomovci a podobná individua. Asi jsem se neměl zastavovat, byli jsme tu z jiného důvodu, ale něco mě donutilo si jí prohlédnout líp. Možná to byly ty barvené zrzavé vlasy, které mi přišly známé.
"Co je?" otočil se na mě Pete nechápavě, když si konečně všiml, že už nejdu vedle něj. V tu chvíli mi to došlo. Poznání mnou projelo jako nůž, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.
"Tuhle holku znám," dostal jsem ze sebe ztěžka. Nemohl jsem tomu uvěřit. Neviděl jsem jí snad, pět let. Tolik se změnila, ale poznal jsem jí. Bylo by ale asi lepší, kdyby se tak nestalo. Klekl jsem si k ní a vzal její tvář do dlaně. Chtěl jsem se ujistit, že je to skutečně ona. Měla otevřené oči, ale nedívala se na mě. Nedívala se totiž nikam. A když jsem povolil stisk, její hlava bezvládně spadla na stranu. Bylo mi jasné, co s ní je. Ne, nebyla mrtvá. Zřetelně jsem mohl vidět, jak se jí nadzvedává hruď, ale pro jistotu jsem jí ještě zkontroloval tep. "Julio," propleskl jsem jí, ale nepomohlo to.
"Kdo to je?" zeptal se mě nechápavě můj společník.
"Sestra mého kamaráda ze střední," odvětil jsem vykolejeně a prohlédl jsem jí oči. Měla znatelně rozšířené zornice a tak hubenou jsem jí nezažil. "Julio," zatřásl jsem s ní, ale i tenhle pokus byl marný. "Juls proboha!" zvýšil jsem hlas a ona zamrkala. Ale pořád nebyla úplně při sobě, to jsem poznal. Byla totiž sjetá. Natvrdo. Nebyl to žádnej případ člověka, kterej si vzal LSD, aby se uvolnil a viděl pěkný obrázky. Ona už v tom rozhodně jela dýl. A drogu vzala proto, aby jí nebylo tak blbě. V ruce křečovitě svírala prázdnou stříkačku. A její prsty byly… od krve. Všiml jsem si toho až teď.
Zakašlala. To byla první známka toho, že přichází k sobě.
"Jsme tu kvůli něčemu jinýmu, Dave," ozval se Pete znovu.
"Zmlkni. Nemůžu jí tu takhle nechat," okřikl jsem ho zlostně. Tohle nebyla ta veselá dívenka, kterou jsem znal, když jí bylo čtrnáct. Pohlédla na mě. Konečně jsem poznal, že se dívá na mě, skutečně zaostřila a na tváři se jí objevil náznak úsměvu. "Juls, prober se už konečně," zatřásl jsem s ní znovu. Několikrát zběsile zamrkala a jakmile si uvědomila, kde je a co se stalo, vytrhla se mi a přitiskla se blíž ke zdi. V očích se jí leskly slzy a uhnula pohledem. "Co se to s tebou stalo?" zamumlal jsem a odhrnul jí vlasy z tváře.
"Davide," ozvala se slabě. Ten hlas byl pro mě naprosto cizí. Slyšel jsem v něm tolik bolesti. Pousmál jsem se na ní v naději, že jí to trochu uklidní, ale nepomohlo to. "To vidíš, ne?" hlesla a pohlédla zpět na mě.
"Kdo tě do tohohle dostal? To tě v tom brácha nechal? A co matka?" nechápal jsem to.
"Neví to," řekla tvrdě.
"Lžeš mi," konstatoval jsem. Nebylo tak těžké to odhadnout. Chtěla něco namítnout, ale můj parťák jí přerušil dřív, než se vůbec stihla nadechnout.
"Ta mladá je v pěknym průseru," zavolal odněkud z postraní uličky, kam se šel podívat. Chtěl jsem se zvednout a jít zjistit, co se děje, ale nenechala mě. Pevně mě chytila za zápěstí a donutila mě tím se na ní znovu podívat. Oči upírala přímo na mě.
"Nech mě jít," zašeptala. "Prosím, oni to nenechají jen tak," naléhala.
"Co se stalo?" zavolal jsem na Petera, ale nespouštěl jsem z ní oči.
"Od teď je podezřelá z vraždy," zavolal na mě mírně nesvůj a mně bylo jasné, že za tím rohem asi není zrovna nic dvakrát pěkného.
"Nech mě jít," opakovala. "Nezabila jsem ho, prosím," stiskla mi ruku ještě silněji. Zavrtěl jsem hlavou. Ona nikoho zabít nemohla. Byla to Juls. Ta věčně usměvavá holčina Juls. "Najdu si tě," zašeptal jsem, vstal a oprostil se tak od jejího sevření. Jdi, naznačil jsem rty. Roztěkaně se na mě podívala, zvedla se ze země a rozběhla se pryč. Ještě se naposled ohlédla a zmizela.
"Ne! Stůj! Au, do háje!" křikl jsem nahraně. Pete okamžitě vyběhl zpět ke mně.
"Utekla ti?" utrhl se na mě okamžitě. "Natřela ti to holka?" vyprskl smíchy, když si domyslel, že mě kopla do intimních partií. Ale došlo mu to, rychleji než jsem si přál. Nebyl jsem dobrý herec, v takovýhle situacích rozhodně ne. "Nechals jí utéct."
Nebyla to otázka.
Neřekl to na mě. Byl to správnej chlap, ale hlavně to byl můj přítel. Nepodrazil mě, i když věděl, že jsem nechal jít jedinou podezřelou. Když jsem viděl mrtvého, bylo mi jasné, že to nemohla být ona. Ta vražda byla moc brutální. Tři bodné rány do hrudníku - což by se ještě dalo uznat jako zločin z vášně - ale měl i podříznutý krk. Přesto byla právě Juls jediná stopa. Databáze její otisky identifikovala. Měla záznam. Byly všude… na noži, který u něj zůstal ležet, na penězích, které měl u sebe, i na jeho oblečení. Krev na jejích rukách na sto procent patřila tomu mrtvému, ale byl jsem si tím, že jo nezabila tak jistý, jako ještě nikdy ničím v celém mém životě. Pete sice prohlašoval, že je to jen feťačka, která to klidně kvůli droze mohla udělat… ale proč by se sjela pár metrů od těla? A proč by mu za tu drogu platila? Ne. Navíc nemohla mít dost síly na to, aby ho dokázala zabít bez toho, aby se bránil. Pokud tedy také nebyl zdrogovaný. Uběhl týden a my jsme neměli nic. Všechno ukazovalo jen a jen k ní, ale já to nehodlal připustit. Slíbil jsem přece, že jí najdu… a tak jsem jí taky začal hledat.
"Já nic nevím!" křikla na mě a sesula se k zemi. Nic na ní nezabíralo. Křik ani domlouvání. Prostě nic. Vypátral jsem jí v jednom starém bytě nedaleko části města, kde jsem jí viděl naposled. Nebylo to těžké. Ale odmítala se mnou mluvit. "Nech mě být!"
"Lžeš. Já vím, že toho víš až moc," zavrtěl jsem hlavou a klekl si s ní. "Můžeš mi přece věřit, mluv Juls!" reagoval jsem. Začínala mi pomalu docházet trpělivost. Riskoval jsem kvůli ní celou svojí kariéru. Mohlo se to lehce provalit. Nechal jsem jí běžet, i když jsem netušil, co se vlastně doopravdy stalo.
"Nemůžu, zabijou mě. Nemůžu to říct!" zaječela zoufale a do zarudlých očí jí vhrkly slzy. "Potřebuju," začala, ale hned zase zmlkla. Ruce se jí neuvěřitelně třásly a nedokázala to zastavit. Uhnula pohledem. Styděla se za to, bylo to na ní poznat.
"Ne! Musíš se léčit, bojuj s tím. Nedostaneš drogu. Ne, dokud jsem tu já. Nedovolím ti se zabít!" řekl jsem rázně a chytil jí za obě zápěstí. "Ten, kdo tě dostal do týhle situace je sráč, ale já tě z toho vytáhnu, rozumíš? Jsou nebezpečný, míchaj do toho svinstvo. Můžeš umřít mnohem rychlejc než -," zadrhl jsem se, protože se na mě znova podívala. Její oči byly to jediné, co zbylo z té milé, přátelské holky, kterou jsem znal.
"Dřív, než když jedu v normálních," pronesla mrtvým tónem. "Mně by to nedal," zašeptala a znovu odvrátila hlavu. "Vlastně si to vyčítá, že sem na tom tak, jak na tom jsem," mumlala spíš sama k sobě. Jakoby zapomněla, že tam jsem. A v tu chvíli mi něco došlo. Střípky skutečností začaly zapadat do sebe. Juls nemohla tomu chlapovi podříznout krk. Zabilo ho až to. Ty tři bodné rány minuly důležité orgány. Kromě toho, že je prakticky nemožné, aby holka se čtyřiceti kilama i s postelí, zabila dospělého muže… ten krk mu někdo prořízl ze zadu. A podle patologa naznačuje charakter rány, že to bylo zprava do leva. A i úhel bodných ran nasvědčuje tomu, že šlo o leváka. A i kdyby ho zabila a chtěla to hodit na někoho jiného, nebylo to možné. Vzpomínal jsem si na autonehodu, když jí bylo třináct. Tehdy jí tu ruku dali do pucu, ale brzy se unaví… a když něco drží moc pevně, tak jí to bolí, nemá v ní skoro žádnou sílu. Říkal mi to její bratr.
"Mark," řekl jsem. "To Mark v tom jede, to Mark ho zabil. On je levák. To on prodává ty drogy, on tě do toho dostal!" vyhrkl jsem najednou v okamžiku, kdy mě to napadlo.
"Ne," vrtěla hlavou, ale neuměla lhát. Věděla, že jí nevěřím. "Tak to nebylo," zkusila to znovu. "Zabila jsem ho. Já jsem ho zabila. Mark ne, to já, já to byla. Máte otisky, máte všechno, já to byla," vychrlila ze sebe a vstala ve chvíli, kdy do bytu vtrhl můj bývalý nejlepší přítel spolu s potetovaným chlapem, který rozhodně nevypadal důvěryhodně.
"Ta mrcha nás práskla!" vykřikl ten druhý. Periferním viděním jsem si všiml Julie, jak pomalu couvá.
"Marku Keenane, zatýkám tě pro vraždu Stevena Olsena," začal jsem klidně. "A za distribuci smrtelné drogy, která zabila pět lidí," udělal jsem k nim krok blíž. "A vás zatýkám za napomáhání," konstatoval jsem směrem k tomu druhýmu.
"Ty mrcho," opakoval. Vůbec si mě nevšímal. Než jsem stihl cokoliv udělat, vytáhl zbraň a vystřelil. Ale ne na mě. Juls vykřikla a zhroutila se k zemi. Spatřil jsem rychle se rozšiřující kaluž krve na podlaze. Neváhal jsem a vytáhl tu svou, když se ozval další výstřel. Čekal jsem na bolest, která nutně musela přijít, ale nestalo se tak. Vypadla mu zbraň z ruky a chvíli jen nepřítomně koukal, než padl k zemi a já viděl Marka, mířícího přímo na něj. Odhodil zbraň a vrhl se k Juls. Přerývaně, chraplavě dýchala, ale na rozdíl od potetovaného, stále ještě žila. "Juls, to ne. Sestřičko," podepřel jí hlavu. "Moc mě mrzí, že jsem tě do toho zatáhl," unikl mu zoufalý vzlyk. Vytáhl jsem telefon a okamžitě zavolal záchranku. Přitlačil jsem jí na ránu svou košili, abych zastavil krvácení. "Všechno ti řeknu, jen prosím nedovol, aby jí někdo ublížil," řekl Mark ve chvíli, kdy do bytu vtrhli další agenti, strhli ho k zemi a během okamžiku ho odvedli pryč. Ve skutečnosti to bylo všechno trochu jinak, než si všichni mysleli. Mark toho chlapa skutečně zabil… a ano, bylo to brutální, ale udělal to, protože prodával drogy Juls a on nechtěl, aby v tom byla jeho sestra zapletená. Ten chlap, kterého před mýma očima na místě zastřelil, vyhrožoval, že Juls zabije, když Mark neudělá, co bude chtít. Původně v tom jel dobrovolně, ale když začala droga zabíjet, chtěl od toho dát ruce pryč. Mark nám řekl všechny kontakty, které měl. Dokázali jsme zabavit většinu a další oběť už jsme nenašli. Tohle jsou sice polehčující okolnosti, ale soud teprve přijde.
"Ahoj Juls," líbnul jsem jí na čelo a chytil jí za ruku. "Jak ti je?" Zářivě se na mě usmála, tak, jak to umí jenom ona.
"Držím se," řekla jen a zírala na mojí ruku. "Ale," začala. Stihl jsem jí umlčet.
"Já vím, že absťák je svině, ale jsem tu pro tebe. Dokážeš to, já to vím," řekl jsem pevně.
"Jo," hlesla. "Dokážu to. Ne," odmlčela a propletla naše prsty. "My to dokážeme."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aiko Aiko | Web | 28. listopadu 2010 v 20:05 | Reagovat

Opravte ma v prípade, že sa mýlim, ale nemal by byť v detektívke podrobnejšie rozpísaný priebeh vyšetrovania? Viem, že toto je súťaž v písaní poviedok, nie 200 stranových románov, ale aj tak si myslím, že sa to tam dalo viac rozpísať...
Teraz znovu budem hovoriť o konci:
"...ho odvedli pryč. Ve skutečnosti..." Tieto dve vety mi k sebe akosi nejdú, myslím v súvislosti s dejom. Opäť mi to príde ako veľký skok v dianí. Čo takto tú druhú vetu napísať nejak takto: "Pri vypočúvaní však vyšlo najavo, že to v skutočnosti nebolo tak, ale..."
Neviem čo viac povedať, takže končím. Dúfam, že som svojimi komentármi neurazila žiadneho autora. Len som si povedala svoj názor :)

2 Slečna autorka Slečna autorka | 25. prosince 2010 v 15:11 | Reagovat

[1]: Já s tebou naprosto souhlasím úplně ve všem :D V žádném případě jsi mě tím neurazila. Vím, že jsem tohle kolo zmršila, takže... Naopak ti děkuji za upřímný názor, cením si toho:-)

3 alenka15987788 alenka15987788 | Web | 14. ledna 2011 v 12:35 | Reagovat

Hodně dobré

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama