V. Mylný předpoklad

10. října 2010 v 15:04 | V. |  Verba volant, scripta manet

Miska s ovocem a sklenice medu se opět hádaly. Ano, zní to bláznivě, ale je to tak.

V.
"Co si to vůbec dovoluješ?" křičela naštvaně miska. Okolní nádobí a vlastně všichni obyvatelé kuchyně - včetně krysy jménem Sparkey
- už si zvykli na to, že jednou za nějaký čas uslyší zvýšené hlasy těch dvou, protože se hádali pořád. Byly žhavým tématem pomluv pro tetky metly ze spodní poličky. Když něco řekly ty dvě, hned to věděli všichni.
Kdyby se ale alespoň dohadovali kvůli něčemu podstatnému, ale to ne. Jenom kvůli nesmyslům. Pohádají se klidně proto, že med do misky trochu drkne při lidské snídani - řekněme si to na rovinu, v takovýhle chvílích za to opravdu nemůže. A nebo jen pro to, že si jejich majitelé dají k snídani raději rohlík s chlebem než jablko. A tak dále, a tak dále. Kdo ví, proč to bylo tentokrát. Miska byla poněkud hysterická, možná to bylo něco důležitějšího.
"Bože, tak nešil," odsekl med. "Tak jsem tě trochu upatlal no, stane se," řekl otráveně med.
"To ale děláš pořád! A naschvál. Já to vím! Jsi sebestřednej přeslazenej tlamolep, to je to. Nedokážeš říct jedno jediný hezký slůvko na mou adresu," začala mu vyčítat. Nikdy jsem nechápal, proč je lidé vždycky nechávali na stole společně. Pak se divili, jak to, že jsou jablka rozsypaná a nábytek ulepený od medu. To pak jeden nemůže být překvapený tím, že je náš pantáta stůl pořád tak nevrlý. Kdo by chtěl každou chvíli podstupovat drhnutí rejžákem. A on se chudák ani nemůže bránit.
Samozřejmě lidé nemohli slyšet, jak se hádají. Naše řeč je na jiné frekvenci slyšitelnosti. Obecně by lidem přišla naše komunikace a dorozumívání zvláštní, stejně jako nám přijde divná ta jejich. Občas bych jim ale přál, slyšet, o čem spolu mluvíme… mohli by se leccos naučit. Třeba jak se má zacházet s noži a podobně. A když nedávno zabili pratetu paní talířové, málem nám v celé skříni s nádobím vypukla revoluce. Ale zpátky k věci.
"Jo jasně, za všechno můžu já. Ty teda taky zrovna nepřekypuješ přátelskou náladou. Kdyby ses tu pořád nemotala, nemazal bych ti med kolem huby," oponoval jí. A že zrovna v této disciplíně skutečně vynikal. Akorát, že on to bral v tom doslovném slova smyslu, ne v tom přeneseném, který je známý mezi lidmi. "A vy baby jedny," křikl na metly. "Zalezte. Tohle je soukromý rozhovor!" naštval se na tetky, které už si opět začínaly vyměňovat moudra.
"Když chcete, aby vás nikdo neslyšel, tak se ztište," zašlehala jedna z metel.
"Kuš," odsekla mísa. "A ty už buď taky zticha. To ty jsi tu ten, kdo pořád překáží. Děláš jenom bordel všude, kam se podívám. A ušpinit i mě, to je tedy vrchol!"
A pak se stalo něco, co nikdy před tím. A co nikdo nečekal. Lidé tento úkon nazývají: "vlepit někomu facku", nebo tak nějak ne? A že tahle obzvlášť pleskla. Abych vám proces toho, jak vypadá facka v naší soukromé realitě. Z otevřené sklenice medu vyšplouchla celkem slušná dávka té zlatavé sladké hmoty a zamířila přímo na misku. Samozřejmě neminula svůj cíl, jak by jen mohla. A zrovna dvakrát sladké to asi nebylo… Dokázal jsem to do určité míry chápat. Já bych jí na jeho místě jednu vlepil už dávno… číše - nebo tedy v tomto případě sklenice - trpělivosti přetekla, ale přeci jen byla mísa žena, jestli jste ochotní to takhle brát. Věc rodu ženského podle vzoru žena… mísa bez mísy, jako žena bez ženy, dostala facku, ale bez facky by se klidně obešla. Ale dost, nebudu tady slovíčkařit. Je každopádně jasné, že jí to nutně muselo roztrpčit ještě víc. Pokud je to tedy vůbec možné. Bylo jí jedno, že se mu jen trochu zvednul cukr. Ta by dokázala "nadzvednout mandle" kde komu. Natož takové výbušné povaze, jakou je med.
"Jak, ty, pche, au, fuj!" vykoktala šokovaně. "Ty ignorante, idiote, magore, sraženino, ty… ty… skoro zcukernatělej povaleči! Tohle si napíšu na Twitter a pak uvidíš!" začala nadávat. A nepadaly jen tyto vulgarismy. Tolik sprostých slov jaktěživ nikdo neslyšel. A nejen lidského rázu, které zná každý, ale nevěřili byste, kolik urážlivých slov můžete použít proti sklenici medu. Myslím, že byste měli ocenit, že jsem je vypustil. Zůstaňme zkrátka u zcukernatělého povaleče - ta byla vážně jednou z nejhorších. Je to, jakoby člověku někdo řekl, že už za nic nestojí. Nejpotupnější věc, jaká se může medu stát je to, že zcukernatí. Lidé ho pak zavrhnou, už ho nebudou chtít a vyhodí… odpadkový koš je jasná cesta k záhubě. Smrt, které se všichni bojíme ze všeho nejvíc.
"Upozorňuju tě, že nejsi člověk. Nemůžeš si to napsat na Twitter," nadhodil med automaticky. Mísa byla v kontaktu s lidmi vážně často. Někteří z nás - ti, co byli zavření ve skříních nebo tak… těm hodně věcí uniklo, nebo se bavili mezi sebou. Ale mísa byla na stole denně, slyšela lidské rozhovory… a mezi teenagery padne slovo Twitter klidně dvacetkrát během pěti minut… no dobrá, to trochu přeháním. Ale mísa měla občas chvíle, kdy řekla něco lidského, co se nás vůbec netýká. A toho se samozřejmě med dokázal vždycky chytit a utahovat si z ní.
"No tak… kdybych ho mohla mít, tak si to tam napíšu. Prostě to všem řeknu a uvidíš," změnila svou výhružku.
Nejhorší bylo, že jí ve skutečnosti ani uhodit nechtěl. Jen už ho nebavilo se pořád dohadovat. Možná to mohlo vypadat, že to byla jeho oblíbená zábava, ale on to nesnášel skoro stejně jako mísa nesnášela jeho. Alespoň se domníval, že to tak je.
Tvářit se, že je na tom stejně pro něj bylo jednoduší. Nebo mu to tak alespoň připadalo. Ano, dřív to skutečně tak bylo, ale teď už ne… a nikdy víc ani nebude. Pravdou totiž bylo, že se chtěl s miskou s ovocem konečně usmířit. Už dlouho jí totiž tajně miloval. Dobře si uvědomoval, že tímhle jejich vztah zrovna dvakrát nezlepší. "Klidně to všem řekni," pronesl smutně a radši dál mlčel. Slyšel, jak na něj miska ještě křičí, ale ignoroval konkrétní slova. Stačilo mu, že jsou to nadávky a vyčítání.
Už se rozhodl. Rozhodl se, že už se nechce dál trápit. Chtěl skončit svou bídnou - a řekněme si to na rovinu, lhůtou trvanlivosti omezenou - existenci. Lidé přežijí, když přijdou o jednu sklenici s medem. Prostě si koupí jinou, lepší… S tou už se mísa třeba hádat nebude. A ona bude mít klid. Nikdo ho nebude postrádat. Byl přesvědčený o tom, že to tak bude pro všechny nejlepší. Metly sice nemohly vědět, co se mu honí hlavou, ale bylo zřetelně slyšet, že už si zase něco šlehají.
Med vyhodnotil, že nejlepší bude počkat do večera, až budou všechny elektrické spotřebiče a nádobí unavené po jejich kuchyňských povinnostech. Uteklo to až moc rychle. I když mu to tak možná jen přišlo. Chtěl to udělat jednoduše. Prostě se převrátit přes okraj stolu. V takové chvíli už mu nikdo nemůže pomoct, rozbije se. Všechny to sice probere, ale už s tím nic nenadělají. Přesně v to doufal.
Pomalu se dosunul až k okraji stolu a psychicky se připravoval. Byly to jeho poslední vteřiny života, chtěl si je alespoň vychutnat, když už nic jiného. Snažil se rozhoupat, aby se převážil, když v tu chvíli někdo vykřikl.
"Co to děláš?!" ozvala se mísa.
"Co bys řekla, jdu se zabít. Stejně by mě jednou vyhodili. Takhle to skončím rychle. Bude to okamžitá smrt," pronesl pevně.
"To nemyslíš vážně? Přece se nehodláš dobrovolně rozbít?" nechápala mísa. "Proč bys to dělal?" utrhla se na něj nechápavě mísa.
"Mám snad čekat, až mě lidi vyhodí? To se sebou radši skoncuju hned. Stejně nikomu nebudu chybět. A tobě nejmíň, takže…," nechal tu větu vyznít do ztracena a pošoupl se opět o kus blíž k okraji.
"Proč bys měl mně chybět nejmíň? Neblbni. To bude v pohodě, pojď zpátky od toho kraje," pobízela ho, ale marně. Udělal přesný opak.
"Protože mě nesnášíš, to je jednoduché," odvětil a přiblížil se ještě víc.
"Ne! Dělejte někdo něco, on se fakt zabije!" vykřikla. "Tak to není. To si vážně myslíš?"
"Chováš se tak," zahuhlal.
"Protože to ty nesnášíš mě," reagovala. "Ale já tě miluju," řekla zřetelně ve chvíli, kdy chtěl med překonat ten kousíček, který mu zbýval. To byla také první věc, která za ta léta dokázala umlčet tetky metly na víc jak dvě lidské minuty. Tohle vyznání změnilo naprosto vše. Vztahy v celé kuchyni. Tábory, které byly na straně mísy a ty, které byly na straně medu se konečně zase začali bavit. A ti dva se už nikdy nepohádali. Upřímně musím říct, že je to ještě teď velký nezvyk. Jak z takové mylné domněnky může vzniknout tolik problémů. Pokus o sebevraždu, hraná nenávist… oboustranná. Neskutečné. A tak z nenávisti vzešla láska.
A toto je celý příběh o tom, jak vzniklo jablko v karamelu, pokličky moje. Teď jděte hezky spát, ať jste zítra při vaření čilé.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama